Cyklistická pohádka (Åland)
2025-05-15
Na půli cesty mezi Stockholmem a Helsinkami, uprostřed Baltického moře leží ne úplně malý, ale ani ne úplně velký ostrov zvaný Åland. Při pohledu na mapu, by mohl jeden dojít k závěru, že není méně vhodného místa na cyklistickou pohádku, jen pár silniček a k tomu neustálý vítr. Přesto se přesuneme právě tam. Ale pojďme už, ať nám neujede začátek.
Přes chladné ráno, jsou všichni cyklisté v devět na značkách a připraveni vyrazit. Dnes není žádný vítr, což je velmi příjemné překvapení. Náš peleton (švédsky: klunga) je tvořen asi dvaceti cyklisty jedoucích ve dvou řadách, vždy dva vedle sebe. Ti úplně ve předu proráží vzduch a za nimi tak šetří síly. Ale šetřit síly to není jen tak, to se musí jeden naučit, jak blízko k zadnímu kolu cyklisty před sebou je možno jet.
Naši cyklisté jedou téměř kolo na kolo a parťákům vedle sebe občas ťuknou řidítka jak jsou blízko. Nó jo, to se jim to pádí, když nemají odpor větru. Ale není to jen tak, představme si, že by někdo zcela ve předu použil brzdu, no to by mohlo dojít k nehodě coby dup. Jeden zabrzdí, ten za ním zabrzdí trochu drsněji, a snadno dojde ke srážce. Ta se nazývá mezi zkušenými cyklisty kolize.
Aby byl náš peleton pěkně pohromadě, ale bez kolizí, tak existuje množství pouček, pravidel a signálů. Ačkoliv je peleton složen z jednotlivých kol, snaží se cyklisté šlapat jako jeden muž. Hlavními signály jsou "mezera" (švédsky: lücka) a "kontakt" (švédsky: alla med). Když někdo zakřičí mezera, tak některý z cyklistů nestíhá a je potřeba zpomalit. Poté co nás dojede, tak se zařváním slova kontakt opět signalizuje, že jsme všici a můžeme do toho šlápnout.
Abychom těch mezer měli co nejméně, tak se do kopce šlape pěkně zlehka. A po dosažení kopce nezrychlujeme, dokud ten poslední ve skupině vrcholu nedosáhl. Jinak bychom mu mohli snadno ujet a mezera by byla na světě. Také se nesmíme rychle zrychlovat, vzniká-li před námi mezera. Protože kdybychom zrychlili několika mocnými tempy, tak ten za námi by ztratil výhodu nižšího odporu větru, a musel by taky dost máknout.
No a těch signálů, kroužení prstem (pozor záleží na směru) je rotace peletonu, kdy se jeden z předních cyklistů přesune do druhé řady a ten co byl za ním se přesune dopředu a bude prorážet vzduch. Pokud by byla linie jen jedna, tak ten první dá signál loktem do strany, ze které strany ho má zbytek skupiny předjet a zařadí se na konec, aby si odpočinul. To třeba kdyby došlo k úniku.
Existuje mnoho způsobů, jak měnit kdo je zrovna vpředu. Naši cyklisté jedou v belgickém řetězu. Ten rotuje neustále. Řekněme, že belgický řetěz rotuje po směru hodinových ručiček, tedy levá linie je rychlejší než pravá. Náš jezdec začíná uprostřed v pravé linii. Jede si tak na pohodičku a postupně se posouvá dozadu. Až mu cyklista z levé linie řekne "Jsi poslední" (švédsky: du är sist). V tu chvíli náš jezdec ví, že až tento cyklista bude na úrovni cyklisty předním, tak změní řadu z pravé do levé, a pojede teď trochu rychleji za cyklistou v levé linii. Při předjíždění, cyklisty, který byl před ním v pravé linii, mu opět řekne "Jsi poslední" a jede vpřed, postupně předjíždí všechny v pravé linii, až dosáhne na začátek peletonu, a pocítí sílu větru. Zatím stále v levé linii pokračuje, dokud neuslyší "clear/klart" od cyklisty, který byl v levé linii před ním. Teď může opět změnit pozici do pravé linie a nedojde ke kolizi. Jelikož je pravá linie pomalejší, tak ho po chvíli předjede jezdec, který byl v levé linii za ním, a náš jezdec mu opět řekne "clear/klart", když se tento jezdec může zařadit na hrot pravé linie. Když je náhodou potřeba skončit s rotací, tak ten vpředu zdvihne ruku v pěst a tím naznačí, že teď se nerotuje.
A málem bychom si nepovšimli toho nejdůležitějšího: jídlo a pití. Cyklisté musí neustále jíst a pít. No a to se dělá ideálně, když je člověk úplně vzadu. Ale v tom našem belgickém řetězu jako by na jídlo nebyl čas. Proto se peleton může rozdělit na motory. Kdy jen část cyklistů rotuje vpředu a za nimi jedou cyklisté, kteří jsou zrovna "na kafi" (švédsky: kaffet) a tedy nerotují a občerstvují se.
Přestože se snaží moc nezastavovat, je to někdy nutné. Příkladem je takový semafor. Základ je nebrzdit, to by došlo ke kolizi. Pro zastavení zvedá cyklista vpředu ruku s otevřenou dlaní a pokud to není možné, tak zakřičí "stop" (švédsky: stop). Tento signál znamená být připraven zastavit, nicméně nemusí k zastavení nutně dojít, třeba když nám mezitím opět skočí zelená. Pokud jen zpomalujeme, tak jen dlaní na úrovni pasu provádíme pohyb nahoru a dolů.
Při odbočování se ovšem většinou nestaví. Ten první je naznačí zpomalení a pokud nic nejede, tak zvolá "čisto" (švédsky: klart) nebo naopak "auto" (švédsky: bil), pokud je potřeba zastavit.
Byl to dlouhý den a už jsou všichni trochu vyčerpaní, ale tak si stoupají do šlapek, při stoupání do kopců. Povšimněte si, jak se vždy ohlédnou a případně dají hlasem vědět, že si budou stoupat. Jelikož při tomto manévru se kolo posune směrem vzad a kolize...
Na závěr už jen pár rad od zkušeného trenéra Ulrika:
Vždy měj brýle, velká rychlost, velké nebezpečí.
Jezděte velce (drive big), každý sleduje kolo cyklisty před ním, proto pokud je před vámi překážka, tak rozevřete peleton a překážku objeďte. Pokud není možné překážku objet, či se jedná o fakt velkou překážku, tak lze symbolizovat ukázáním prstem směrem k překážce. Je potřeba nesignalizovat každé dvě minuty, jelikož příliš častá signalizace je nebezpečná pro všechny a symbol překážky by měl být použit pouze ve zvláštních situacích.